Bydlíte-li na „venkově“, byť jen asi 14 kilometrů od Moravské metropole, většinou ne na samotě u lesa a tudíž ve většině případů máte nějaké sousedy. To mohou být lidé s normálním smýšlením (stejné jako je to vaše), nebo lidé zvláštní (teroristé, náboženští fanatici, … ), nebo taky můžete mít sousedy, jako máme my. Za vše hovoří barva vlasů sousedky. BLOND. A s jednou takovou již několikrát dostal do „sousedského“ sporu týkající se nedělní práce na zahradě, štěkání psů… Záměrně jsem tyto dvě věci zdůraznil, neboť byly velice zásadní.

Jednoho rána přijdu k autu, otočím klíčkem, chci rozsvítit světla, otočím páčkou a ... nic. Znáte ten pocit beznaděje, kdy spěcháte, a prostě se nedaří a nedaří??? Přesně to jsem zažíval minulý týden ve středu. Jelikož tento článek do deníčku píšu v pátek téhož týdne, jsem plný dojmů a blaha z povedené opravy.!

Můj pohled na chodce a chodící v Ostravě z ptačí perspektivy jednoho dne...

Jako dítě jsem každé prázdniny vyrůstal u dědečka na rodinném baráku. Relativně malá vesnice, pardon už více než 700 let město, mi celkem přirostla k srdci.

Nejedná se o horror, jak by se podle titulku zdálo, ale zase tak daleko to k tomu nemá...