Jako dítě jsem každé prázdniny vyrůstal u dědečka na rodinném baráku. Relativně malá vesnice, pardon už více než 700 let město, mi celkem přirostla k srdci.

Líbilo se mi, že když je pěkně, pak se dá jít na zahradu, je kam si sednout do stínu, nebo někdy na sluníčko, prostě taková ta pohoda. Postupem doby, kdy se hromadily počty oslav mého narození a bydlel jsem s rodiči vy bytu uprostřed sídliště a posléze ve vlastním bytu opět uprostřed sídliště, se má chuť bydlet na venkově, nebo alespoň na okraji města, hromadila. Každodenní pracovní nasazení, stresové prostředí v práci a všechno kolem prostě nedávalo úplnou potřebu relaxace ani těla, ani duše. Po jistých peripetiích v soukromém životě dnes mohu konstatovat, že bydlím nedaleko velkoměsta na „venkově“. A jak se říká v pohádkách: Bylo, nebylo, za devatery kopci a devatero údolí… no prostě do práce jezdím s jedním přestupem na jinou linku autobusu a kousek pěšky asi o 20 minut déle, než z původního bytu ve městě. Na zahradu si vyjdu, kdy chci, nebo potřebuju, sednu si na lavičku a pohodově můžu zapřemýšlet u kouřící dýmky o celém dni, nebo co mě čeká den následující, nebo co doma udělat jiného.

Jelikož jsem tu pohodu s dýmkou malinko zjednodušil, je třeba začít asi pěkně od začátku. Barák! Co si spousta lidí pod tímto slovem představí? Ti zasvěcení jistě ví co tím myslím. Když mi můj děda říkal, že na baráku je pořád co dělat, jako dítě jsem mu nevěřil. Myslel jsem si, že mě chce odradit od vlastního baráku, ale zjišťuji, že on se mě vlastně snažil chránit. Ano, měl pravdu, neustále na baráku je co dělat. Je to neustálý „žrout“ času, peněz a nervů. Své postřehy a zkušenosti zde, v této rubrice, nebudu sice uvádět chronologicky, ale s ohledem na aktuální téma si dovolím zařazovat věci tak, jak mi nejvíc plynou mozkem…