Bydlíte-li na „venkově“, byť jen asi 14 kilometrů od Moravské metropole, většinou ne na samotě u lesa a tudíž ve většině případů máte nějaké sousedy. To mohou být lidé s normálním smýšlením (stejné jako je to vaše), nebo lidé zvláštní (teroristé, náboženští fanatici, … ), nebo taky můžete mít sousedy, jako máme my. Za vše hovoří barva vlasů sousedky. BLOND. A s jednou takovou již několikrát dostal do „sousedského“ sporu týkající se nedělní práce na zahradě, štěkání psů… Záměrně jsem tyto dvě věci zdůraznil, neboť byly velice zásadní.

 Nedělní práce na zahradě.
Je neděle, jedenáct hodin dopoledne, a jelikož má odpoledne přijet návštěva, je nutno se malinko připravit. Během týdne, kdy pršelo, nebylo možno pokosit sekačkou travnatou část cca 5x7 metrů. Inu, co by normální člověk udělal? Prostě jsem vzal sekačku a šel jsem se vrhnout do práce. Střízlivým odhadem 10 minut práce i s poškrábáním a s vynesením pokosené trávy na hnoják. Nastartuju sekačku, a v tom se za plotem objeví blonďaté individuum a pokyny rukou, hlavou a jinými viditelnými částmi těla se dožaduje mojí pozornosti. Uspěla. Vypnul jsem sekačku a poslouchal, co mi ono blond stvoření chce říct. Smršť zvuků vydávající její část těla určená k mluvení připomínala každou první středu v měsíci při zkouškách sirén. Z vodopádu vyluzovaných zvuků jsem vyrozuměl asi to, že je neděle (což jsem věděl), že v neděli je místní nepsanou vyhláškou zakázáno sekání trávy motorovou sekačkou (o tom jsem neměl ani zdání) a že oni se tak kdysi dohodli (ani netuším kdo a s kým). Tento projev byl z její strany ukončen strojeným úsměvem (dle mě spíše šklebem) a odchodem do její chýše. Chvilku jsem zpracovával v hlubokém podvědomí výše vyrozuměné informace (prostě jsem tam chvilku stál jako debil s otevřenou hubou). Nastaroval jsem sekačku a dokosil oněch pár metrů trávy …

Psi.
Jelikož máme celkem čtyři psy, dva domácí a dva venkovní, je pro mě pochopitelné, že psi občas štěkají. Je to pochopitelné pro ty, jež psy někdy měli, nebo je stále mají. Pes k baráku prostě na venkově patří, ať už k hlídání majetných, že nemajetných statků, nebo je něco jako zabezpečovací zařízení pro chudší populaci venkovských sídel. Navíc je to miláček, když se člověk vrátí později domů a je jediný, kdo se semnou pak baví. Proto mám psy rád. Sousedi si dodnes zřejmě myslí, že když před 11lety zakoupili dům vedle našeho a následně se přestěhovali, tak že zřejmě žijí v mylné představě, že zakoupili své obydlí v bohem zapomenuté pustině daleko od civilizace, kde liška přijde a několika jazyky popřeje dobrou noc. Není tomu tak! Je to satelitní vesnice velkého města a lidi tam žijí v dosti těsném sousedství. Jeden z vrcholů byl minulou noc, respektive sobotní ráno (okolo deváté hodiny), kdy se ze sousedovic okna počal linout proud nevybíravých nadávek, které by se zde snad ani popsat nedaly, na adresu našich psů. Nikdo nebude sprostě nadávat ani mi, rodině a dokonce ani psům. Tedy jsem se vydal zjišťovat, co se děje. Ano, psi štěkali. Oni to dělají vždycky, když si hrají, nebo trousí-li se někdo kolem plotu z venkovní strany. Prostě hlídají a na tom nevidím nic špatného. Jsou mladí a vlastně ani jednomu z obou psů ještě není ani rok. Dá se říct, že jsou prostě v pubertě. Je to obdobné jako s lidmi. Puberta je zvláštní období, jež se jistým způsobem projevuje u lidí a jistým způsobem u psů. Vrcholem všeho bylo následující odpoledne. Kouřím vzadu u garáže, najednou sousedka, jež jsem již jednou nazval blonďatým individuem, vyrazila odkudsi směrem k nám a za zvuků linoucích se z jejího otvoru ve spodní části hlavy, dorazila až k plotu. Jedna z prvních věcí, které jsem rozuměl, byla, že nám vyhlašuje „sousedskou válku“. Že prý nemůže spát, že naši psi vyjí a štěkají v jedenáct hodin v noci, ve dvanáct, v jednu, ve dvě a ve tři a dokonce i ve čtyři. No, kdyby to tak bylo, pak by se vlastně ani neměli šanci vyspat ani psi a ani my. Že prý toho má dost a že si půjde stěžovat na úřady a že je to „sousedská válka“. Se slovem „válka“ se ve mně probudila krev bojovníka, a laskavě jsem jí s úsměvem sdělil, že je mi to moc líto, ale že jsou opravdu v pubertě a že se to časem vyvine. Opravdu můj projev byl do této chvíle relativně provinile milý. Slovo „sousedská válka“ však ve mně vzbuzuje představu typu trávení dobytka, zasypávání studní, či házení sršního hnízda do otevřeného okna sousedovi ložnice. Bylo to pro mě jako bodnutí pletací jehlicí do sedacího svalu. Tak ta blonďatá bezmozkovnice mi bude vyhrožovat? No to bychom se asi nedomluvili. Přiznávám, že proud slov, jež následně zazněl z mých úst, k tomu pak velmi významný pohled asi nevzbuzoval mou přílišnou chuť přátelského objetí, ale nebylo zbytí. Použil jsem asi docela trefné přirovnání k jistým, ne příliš slušným, partiím domácí zvěře, dále pak si pamatuji výhružku z mé strany, že pokud se našim psům cokoliv stane, že se s nimi osobně vyrovnám. Rudo jsem měl před očima ještě asi deset minut. Dále se pak stočila „debata“ k jejich velmi chatrnému plotu, jež před dvěmi lety slíbili opravit. Bojím se, že se kdokoliv o ten plot nešikovně opře a bude v ten okamžik na sousedově pozemku. Nehledě na to, že když se manžel té blonďaté xxx vracívá z místního pohostinství, nechodí zrovna rovně a o ten plot občas „zavadí“. A to vůbec nemluvím o tom, že plot je postavený na pozemku, jež je katastrálně náš. To že bývalí majitelé měli dohodu, kdy jejich barák je postavený tak, že by tam od jejich baráku k našemu plotu projeli maximálně Velorexem, jsem neopomněl připomenout. Pokud chtějí „válku“, mají ji mít. Asi bych to neudělal, ale jako argument jsem to prostě použít musel. No a pak jsme se, po drobných výměnách zdvořilosti rozešli k teplu svých domovů.

Podotýkám, že je to můj pohled na věc, a s názorem jiných se nemusí shodovat. Je mi to ale naprosto jedno !!!