Můj pohled na chodce a chodící v Ostravě z ptačí perspektivy jednoho dne...
Nedávno jsem byl donucen okolnostmi používat v Ostravě městskou hromadnou dopravu. Již delší dobu jsem cestoval po městě a jeho přilehlých částech povětšinou autem a tak mi ostatní účastníci silničního provozu připadali nějak normálně. Cyklista jedoucí v dešti na kraji cesty bez osvětlení, ba dokonce auto jedoucí "proti proudu" jednosměrnou ulicí. Zvykl jsem si i na některé rozpolcené řidiče kamiónů, nadjíždějící do zatáček přes obrubníky chodníku, kde má maličkost stojí u přechodu. Jsem ochoten tolerovat i masochistické sklony mladých a nerozvážných řidičů sedlající velké množství koní auta svého otce pod kapotou. Nicméně, v životě účastníka dopravního provozu se najdou ivěci, které se naprosto neslučují se zdravým rozumem, a někdy také se životem ..
Ostrava je město, kde MHD je prezentováno téměř všemi dopravní prostředky, k tomuto účelu vyráběnými, tedy kromě metra ... Používá-li jedinec tuto dopravu, pak musí počítat se spoustou věcí. Začíná to na zastávce. Zastávka je místo určené pro shromažďování jedinců, kteří hodlají využít služeb této přepravy. Ráno, doprava do práce, Ostrava - Dubina. Včasným příchodem na zastávku si člověk zajistí také včasný příchod do práce. Lavička na zastávce je obsazena jedincem, jehož vzezření překonává závěr hororového filmu Alfréda Hitchkoka. Ani odér, linoucí se zprvu mým směrem, také nebyl vyroben pod značkou Dior. Celkové vzezření tohoto jedince mi připomnělo záběry Berlína po náletu spojeneckých armád. Přijel dopravní spoj. Jedinec otevřel oči a pohyby připomínající chůzi se jal nastupovat do tohoto spoje. Na druhý pokus se do otevřených dveří skutečně trefil. Raději jsem počkal na následující spoj jedoucí za 10 minut.
Cesta z práce. Křižovatka v centru města řízená semaforem. Sedím v tramvaji a předním sklem pozoruju cestu. Na semaforu svítí zelená, a všichni očekáváme plynulou jízdu. Není tomu tak. Tramvaj má skvělé brzdy a jen díky tomu prošedivělý pán, který se zřejmě rozhodl ukončit svůj dlouhý život, přežil. To, že šel po přechodu neznamená, že má absolutní přednost, neboť svítil stojící červený panáček, a kolemjdoucí stáli poslušně při okraji cesty. Tramvaj zabrzdila, dvě sličné slečny (přesto že se za jízdy držely) upadly na podlahu, já dostal ze zadního sedadla taškou přes hlavu a paní sedící vedle mě vypadl mobilní telefon až kdesi k řidiči tramvaje. Pes, který ležel se svým pánem v zadní části vozu se ocitl rázem ve středu tramvaje táhnouc za sebou svého pána. Oba měli oči ze široka otevřené plné děsu a překvapení. Nevím kdo na tom byl hůře, zda pes, či jeho pán. Předním oknem jsem jen zahlédl pána, s francouzskou holí, jak vyhrožuje řidiči tramvaje fyzickým napadením. Dle jeho chování jsem typoval, že má již rezervaci na své jméno u převozníka Chárona.
Po zdárném výstupu z tramvaje, zastrčím "špunty" přehrávače do uší, baťoh na záda a vydám se jako spořádaný chodec přechodem přes hlavní cestu. Rozhlédnu se pro jistotu do obou směrů, nikde v dosahu mého zraku nic ohrožujícího nevidím. Vstoupím na cestu, udělám dva kroky a ze zadu cítím jak se mi někdo otírá o baťoh. Než jsem se stačil otočit, objel mně kličkující spěchající cyklista po mé pravé ruce. Přes mé sluchátka v uších jsem zaslechl podivně znějící zvuky, znějící obdobně jako hanlivě vyřčeno pánské i dámské přirození. Mladík, zřejmě sportovec (soudě dle jeho "profi" oblečení) si asi neuvědomil, že značka přechodu přes cestu není to samé jako bezhlavý přejezd pro polointeligentní cyklisty. Sláva budiž pozůstatcích jeho kola -pokud jej ještě potkám ... To nebyla výhrůžka, to je suché konstatování na adresu bezhlavě se řítících individuí ohrožujících mou bezpečnost ...
Inu, sláva chodcům, čest zemské přitažlivosti a chvála přeživším....